Ze zlobidla nešťastníček

Mamince, která původně přišla řešit něco úplně jiného, se postupem času − když se jí podařilo ošetřit to nejvíc bolavé −, začalo vynořovat téma jejího předškolního syna. Několikrát týdně dostal regulérní afekt, válel se po zemi, křičel, kopal, vyváděl. Samozřejmě u toho neslyšel neviděl.
Maminka se ho klidně ptala, co se stalo, vysvětlovala, pak už se ptala méně klidněji, pak už křičeli oba.
Mamince bylo jasné, že musí udělat změnu. Jen nevěděla, kde začít.

Klučíka Mariana neznám, takže jsme nejprve zkusily „motýlování“, tedy hledání, s jakými motýly vlastně máme co do činění. Následně jsme k nim hledaly kytky, které by se k motýlům mohly hodit. Co nám z toho vyšlo?

Hurá na motýly

Vyloučily jsme vzdor, protože z toho byl vždycky také nešťastný, maminka sama viděla, že najednou to na něj přijde a je zle.
Vyloučily jsme impulzivní, tedy takovou tu bouchací, cholerickou povahu, protože tak nereaguje běžně, „nestartuje na první našlápnutí“.
Zavrhly jsme možnost, že by měl snížený intelekt, tedy že by různým situacím nerozuměl a nevěděl si s nimi rady z podstaty jejich věci.
Od maminky z vyprávění o raném vývoji nevyplývalo podezření na vývojovou poruchu.

Sociální neobratnost nebyla velkým tématem, protože Marian je společenský kluk, má mnoho kamarádů, ve školce se zapojuje šikovně a spokojeně.
Neklonily jsme se ani k emoční nezralosti, protože různé okolnosti zvládá dobře, afekty nastávají výhradně doma a jedině v situacích, kdy má udělat něco, co nechce.
Úzkost jsme také daly stranou, protože příznaky žádné nikde nebyly…

Stále více prostoru v diskutování obsazovaly pocity, prožívání. Jakmile Marian dostane stopku, že něco bude jinak, než má v plánu, je zle.

Začaly jsme pracovat s hypotézou, že Marian má největší potíže se zvládáním emocí, nedokáže se ohraničit, dát si stopku, když není podle jeho. Neví, co má pak dělat, a vrátí se o vývojovou úroveň níž, protože to je alespoň něco. Něco udělá.

Slova neplatí

V afektu pro něj slova nemají žádnou váhu, neslyší je, protože je zoufalý, přes křik někdy opravdu ani není slyšet.
Dobře, tak je třeba zkusit jiný informační kanál − nabízí se zrak, dotyk, zvuk mimo slov. Zrak jsme vyloučily, protože při afektu míval často zakryté oči. Takže na řadě byl dotyk.
Dobře, ale jaký? Když mu jej maminka jen nabídne, s vysokou pravděpodobností ji ve svém zoufalství odmítne.

Maminku napadlo, že by vyzkoušela jídlo, protože to je pro Mariana vždycky téma číslo jedna − aha, takže máme k dispozici ještě chuť.
Byla to náhoda a krásně zafungovala. Když se Marian znovu rozkřičel, ležel na zemi v předsíni a vřískal a plakal, maminka z posledních sil zachovala klid, nic mu nevyčítala, nevysvětlovala, ale jemně se ho dotkla na rameni a nabídla mu, aby si šel dojíst jogurt.

Marian zaskočeně zamrkal a šel.

Intuitivně využil nabídky konce a skutečně šel. Byla to radikální změna pro oba. Maminka přerušila začarovaný kruh, nepoužila nic z toho, co jim společně předtím nefungovalo. Zkusila jinou cestu, pro Mariana lákavou.
A Marian mohl zažít, že se i zoufalá situace dá zvládnout jinak – a hlavně že JSOU S MAMKOU PARŤÁCI!!!!
To je podle mě to nejdůležitější. Jsou na jedné lodi, už není každý na jiné. Plují spolu, jejich síla je spojuje.
Marianův motýl zoufalství našel svou květinu: emoce.

„Jako klinická psycholožka pomáhám rodičům překonávat vývojové, psychické i emoční obtíže dětí; efektivně zvládat výchovu rozumem i srdcem.“ Příběh o mně si přečtěte tady >>