Proč jsem začala psát blog?

Do ambulance přichází ustaraná maminka. Původně si chtěla ujasnit své záležitosti, ale brzy se ukazuje, že mají jedno téma společné: neví, co si počít se starším synem. Nemůžou se spolu domluvit, často se dohadují, syn dělá naschvály, mamince už jednou povolily nervy a řekla mu, ať si jde za tátou, když chce.

S otcem dětí jsou dva roky rozvedení, příliš spolu nevycházejí. Mají klučíky 7 a 10 let.
Doptávám se na to, jak žijí, co je společně baví, jak děti baví školka a škola, co se odehrává v kontaktu s tátou.

Kladu si otázku, co vedlo maminku k tomu, aby tak aktivně začala řešit vztah se starším synem Davidem právě teď. Maminka s odpovědí neváhá − vrací se od otce naštvaný. Na ni. Odsekává jí, utrhuje se na ni, dává jí tátu za příklad. Během týdne se zklidní, najedou si na osvědčený režim, pak to týden funguje dobře, a po příjezdu od táty to začne nanovo.

Mladší syn takový není, naopak se na ni těší, sama cítí, jako by se mu ulevilo, když se vrátí domů. Také má trochu pocit, že se mladší syn Víťa táty bojí.

Začaly jsme více hledat souvislosti – co s čím může souviset, co spíš ne… Říkám tomu motýlení a vlastně projevy můžeme přirovnat k motýlům, k nimž hledáme šikovné květiny. Hledáme cestu, jak na motýly.

Co s čím souvisí?

Maminka si tak uvědomila, že podobně to mívala s bývalým manželem, někdy tím svým křikem naháněl strach. Chtěl, aby věci byly hlavně podle něj, automaticky s tím počítal. Kolikrát ho i překvapilo, že s ním nesouhlasila. Často ji kritizoval, ačkoli teď zpětně vidí, že zrovna on si neměl na co stěžovat. Měl plný servis, volný čas podle libosti, děti obstarané; uvařeno, uklizeno.

Začneme víc diskutovat o povahách obou synů. Po kom je David víc? Dá se to říct? Maminka přemýšlí. No, po obou má samozřejmě něco, ale když kluky porovná, David je víc po tátovi. I vzhledově. Maminka přemýšlí dál. Když mu něco nejde, hned se naštve. A viní z toho ji. Nebo někoho jiného, sebe málokdy. No, je vlastně dost sebestředný, to byl a je bývalý manžel taky.

Po kom to dítě je?

Při povídání o povahách obou chlapců si znovu uvědomuju, jak je povaha dětí a rodičů důležité téma. Všímám si toho už řadu let: když rodič přivede na konzultaci nebo vyšetření jedno z dětí, které má v péči po rozvodu nebo rozchodu, obvykle to bývá to dítě, které je povahově víc po tom druhém rodiči.

Budu se držet nejčastější situace, kdy za rodiče přichází maminka a má ze vztahu dvě děti, ať je to názorné. S láskou je vychovává, má všeho nad hlavu, cítí, že je „mámatáta“ a dělá, co může. S jedním dítětem se domluví docela dobře, zato s druhým mají často problémy, neshody, zlobí se na sebe.

Nechápe proč, vždyť je vychovává stejně (na to vždycky namítnu, že to nejde – už jen to, že jedno dítě je starší a druhé mladší, zásadně určuje pozici dítka v rodině). Co dělá špatně?

Nic, prostě jsou děti povahově jiné. V naprosté většině rozvodových příběhů pozoruju, že rodič lépe vyjde s dítětem, které má spíš povahu po něm. A pak bojuje s tou druhou povahou – v podstatě s tou, od které rodič odešel, tedy s partnerovou. Jenže ono se od ní odejít nedá, protože žije v dítěti, které miluje celým srdcem.

Nedá se utéct

Takže maminku čeká výzva a hledání trochu jiné výchovné cesty pro každé dítě, aby jim spolu mohlo být dobře.
Bývá to úžasné hledání, samozřejmě někdy je to k vzteku; ale když rodiče vytrvají, nejenže upevní vztah s dítětem, ale také zjistí, že se víc naučili rozumět povaze bývalého partnera, a že se s ní zase o kousek líp vyrovnali.

Co z toho pro mě vyplynulo?

Už mnohokrát jsem si říkala, že podobné postřehy a příběhy by mohly být užitečné i pro ostatní mamky i taťky, a přemýšlela jsem, jak to „zkusit udělat“.
Do nosu mě jednoho dne na internetu trefil nápad s blogem.

Nejprve se mi to moc nezdálo, váhala jsem, jestli je to dobrý způsob, jak sdílet témata z ambulance. Ale pak jsem si říkala, že spolupráce s klienty stojí na příbězích. Na jejich i na cizích. Ambulance je místo, kde se příběhy propojují, kde vzniká studnice příběhů, které pomáhají druhým.

A bylo rozhodnuto. Blogy jsou příběhy. Takže blogování dostalo zelenou.

„Jako klinická psycholožka pomáhám rodičům překonávat vývojové, psychické i emoční obtíže dětí; efektivně zvládat výchovu rozumem i srdcem.“ Příběh o mně si přečtěte tady >>