Motýli na ledové magistrále

Vyrazili jsme na ledovou magistrálu na Lipno. Tolik lidí na jednom místě za dobrým záměrem mě vždycky okouzlí. Moc ráda pozoruju dění kolem sebe a učím se nové věci.

Jak jsem tak pozorovala dění, začaly mě napadat souvislosti, které jsou protkané celým blogem a průvodcem Motýlí mapa. Zase se mi připomnělo, kolik motýlů kolem sebe vidíme, jaké květiny si vlastně hledají.

Je to správně?

Když jdeme bruslit na ledovou magistrálu, zpravidla budeme počítat s tím, že si vezmeme brusle, prostě že jdeme bruslit.

Je to správně? Těžko říct. Kdo to určuje?

Podobně – kdo určuje, co a jak se správně řeší?

No… nikdo.

Většina lidí bruslí, podobně jako většina lidí řeší typické situace podobným způsobem a funguje to. Někdo ale chodil v botách, někdo jezdil sice na bruslích, ale měl ještě běžecké hole. Další jezdili na lyžobruslích. Některé rodiny si přinesly boby a sáňky. Někdo vzal psa – někteří běhali po ledu, někteří vedle něj po sněhu.

A další využili přístup k Lipnu na běžky, dokonce se pořádaly závody.

Aha, viděli jsme i jednoho cyklistu – je to správně? Odpovědí je opět otázka „kdo o tom rozhoduje?“. Pro něj to bylo správně. Někdo se vyděsil, co si to dovoluje, jiný ho ocenil za odvahu, někdo si ho ani nevšiml.

Stejně tak někdo nadával, že je hrbolatý led, jiní si libovali, jak se dobře jezdí. Osobně jsem obdivovala nasazení hasičů, kteří lidem umožnili nádhernou zimní radovánku. Nepochybuju o tom, že je to stálo spoustu času a energie.

Není to správně?

Někteří lidé prostě řeší situace po svém, ale to rozhodně neznamená, že by byli „mimo“ nebo že by nevěděli, co dělají. Ano, někteří skutečně nevědí, ale někdo prostě rád zkouší věci jinak a věci jiné.

Proč by mělo být špatně, když se někdo po ledové dráze nechá tahat psem? A někdy jiný naopak svému pejskovi vezme růžovou bundu s kapucí a také podsedák, aby seděl na teplém?

Proč by mělo být špatně, když tam někdo běhá v botách? A co teprve ledoběžka.

Protože tak se to většinou dělá?

Vlastní cesta

Myslím si, že je důležité najít si vlastní cestu. Podle mě je jedno, jaká je, hlavně když funguje. Asi by bylo dobré dodat, že by naše cesta neměla druhým ubližovat, nějak jim škodit.

Kdyby se někdo projížděl po ledové dráze na sněžném skútru, byla by to sice jeho varianta, ale už by ohrožoval druhé.

No jo, jenže teď se vrátíme k otázce, kdo o tom rozhoduje. Těžko říct, viďte? Možná bychom mohli uvažovat tak, že co většině lidí vadí, znamená obtěžování?

Spolupracujeme s řadou rodin, které hledají své cesty. Někdo dlouho hledá a nenachází, někdo nachází řešení brzy.

Znám několik rodin, které jdou cestou alternativy (specifické terapie, které většina lidí nezná, odmítají léky, preferují domácí vzdělávání), stále někde narážejí na komentáře, že jsou „divní“, ale jim to funguje. A nikomu neškodí.

I já si můžu myslet, co chci, ale nemám právo soudit. Můžu rodinám říct, co se většině lidí osvědčuje, ale definitivní rozhodnutí je na nich.

 

„Jako klinická psycholožka pomáhám rodičům překonávat vývojové, psychické i emoční obtíže dětí; efektivně zvládat výchovu rozumem i srdcem.“ Příběh o mně si přečtěte tady >>