Ještě chvilinku…

Jindra ne a ne vstát. Tatínek ho byl budit už čtyřikrát, ale Jindra nechce.

Tatínkovi dochází trpělivost, zvýší na něj hlas. Jindra vystrčí nohy z postele, ale nedosáhne jimi na zem. Znovu se zavrtá do postele.

Tatínek soptí. „Jindro! Každý den je to stejný! Koukej vstávat, mám toho už dost!“

Jindra už ale ví, že tatínek odejde a ještě chvilinku ho nechá.

Když po několika minutách slyší jeho kroky, bleskurychle vyskočí a peláší do koupelny.

Trápení však pro tatínka nekončí. Jindra se umyje, vyčistí si zuby. Čeká ho oblékání a snídaně. Tašku mu do školy připravuje večer maminka, i se svačinou, takže to řešit nemusí.

Jenže pak se Jindra přesune k televizi, kde na něj čeká hromádka oblečení.

Tatínek ho asi po deseti minutách přistihne s jednou nohavicí „na půl žerdi“.

„Jindro“!“ zařve. „Už toho mám opravdu dost. Dělej, nebo přijdeme pozdě. Za pět minut musíme odjet.“

Jindra je v klidu. Tatínek ne. Pomůže mu s kalhotami, postrčí ho ke stolu se snídaní. Jindra se otáčí k televizi a nakonec odchází s rohlíkem v ruce. Tatínek mu obuje boty, protože Jindra má plné ruce.

 

Jindra chodí do druhé třídy a ranní vstávání je pro tatínka očistec.

U Jindry je výhoda, že by mu vadilo, kdyby přišel do školy pozdě, tím nám velmi usnadnil další kroky.

Ráno ho tatínek přestal budit, jen mu klidně připomněl, že on přijde do školy pozdě a bude mít problémy, ne tatínek. Jindra nejdřív nechápal, co se to děje za změny, ale když tatínek ráno odešel a nechal ho doma samotného, rychle pochopil.

Vzhledem k tomu, že bydlí na vesnici, odkud nejezdí autobus do školy, mu dal čas několik minut, aby se rychle oblékl a dohonil ho. Jindra to stihl. Tatínek mu nevysvětloval, že by mu těžko ujel, protože by se Jindra neměl jak dostat do školy, naštěstí to prošlo.

Rodiče se dohodli s paní učitelkou, že nechávají Jindrovi více zodpovědnosti za provozní přípravy, takže možná nebude mít někdy úkol. Od okamžiku, kdy přestali Jindru přemlouvat, aby si napsal úkol, se této povinnosti chopil sám a zvykl si rychle.

Ráno má dovolenou televizi až poté, co se oblékne a nasnídá. Vzhledem k tomu, že běží jeho oblíbený seriál, se snaží.

Svačinu si chystá do tašky sám – a když zapomene, má hlad.

Méně pomoci přineslo větší samostatnost Jindry. Dokázal převzít odpovědnost za své vstávání. Teď si připadá jako velký kluk a je na sebe pyšný.

A tatínek má ráno vytoužený klid. Stačily tři týdny vydržet s prosazováním změn.

Motýl „nevstávání“ neměl mnoho květin, stačilo si vybrat jednu: samostatnost.

Ne vždy to samozřejmě bývá takto snadné, ale důvtip, odhodlání a vytrvalost vždycky přinesou dobré, nebo alespoň lepší výsledky.

„Jako klinická psycholožka pomáhám rodičům překonávat vývojové, psychické i emoční obtíže dětí; efektivně zvládat výchovu rozumem i srdcem.“ Příběh o mně si přečtěte tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.